Nechodila jsem kolem horké kaše, ani jsem nepřistupovala k infantilnímu vysvětlování. Prostě to bylo asi následovně:
- Máš epilepsii.
- Epilepsie je nemoc.
- Lidé můžou mít rýmu, nemocnou nohu, ruku, srdce a ty máš nemocný mozek.
- V této chvíli syna samotného napadlo, že si pustíme seriál Byl jednou jeden život, konkrétně díly Mozek a Neurony. Vřele doporučuji. Na základě seriálu jsme si řekli, že jeho neurony trochu zlobí a baví je běhat, jak se jim zachce, ale jen občas a chvilinku. To se setkalo s velkým nadšením. Neurony se staly našimi novými domácími hrdiny.
O epilepticích se říká, že z nich vyrůstají velice disciplinovaní a ukáznění lidé, to díky režimu, který je potřeba bez výjimek dodržovat. Asi to zafungovalo i u nás. Alespoň prozatím. Syn se nestydí nemoc přiznat a upozornit na ni, když je potřeba. S tatínkem například navštívil v dětském věku jeskyni Výpustek v Moravském Krasu. Během prohlídky prý průvodkyně upozornila na prostor, kam by epileptici neměli chodit. Při dotazu, zda se ve skupině nachází nějaký epileptik, se syn v pohodě přihlásil. Díky vzájemné komunikaci nemá problém se svými omezeními oproti zdravým dětem. Bere to tak, jak to je.
Doporučení podle toho, co jsem osobně vysledovala:
- vše je o komunikaci, nebojte se jí
- odpovídejte pravdivě na dotazy svých dětí ohledně nemoci i jejích vyhlídek
- vysvětlete dětem, jak vypadá jejich záchvat
- neizolujte děti
- naučte děti, aby se za svoji nemoc nestyděly
- nestyďte se ani vy
Máte vlastní tipy, jak dětem vysvětlit jejich onemocnění?
Použili jste nějaké příklady nebo hry?
Měli jste problém přiznat rodině nebo okolí, že vaše dítě má epilepsii?