Lékaři 16. století ještě vycházeli z humoriální teorie. Věřili, že v těle kolují čtyři základní šťávy – krev, hlen, žlutá a černá žluč – a nemoc vzniká, když se některá z nich „rozbouří“.
Epilepsie se tak vysvětlovala jako přebytek hlenu nebo „vlhké“ podstaty v mozku. Léčba? Očista, půst, někdy pouštění žilou.

Dnes mluvíme o „nerovnováze“ úplně jinak. V mozku jde o drobné elektrické výboje, které se vymknou kontrole. Neřídí je šťávy, ale ionty sodíku, draslíku a vápníku. Když se jich pohne příliš mnoho najednou, vzniká bouře.
Zajímavé je, že princip rovnováhy zůstal stejný – jen jsme ho posunuli z tělesných tekutin na úroveň buněk.

Hlava jako laboratoř poznání

Renesanční pitvy byly revoluční. Lékaři jako Andreas Vesalius zpochybnili staletí dogmat, rozřezávali těla a kreslili mozky s takovou přesností, že jejich ilustrace dodnes fascinují.
Tehdy se ale o funkci mozku vědělo málo – věřilo se, že v něm sídlí duše, která občas „zachvěje tělem“.

Dnes místo skalpelu používáme magnetické pole, světlo a elektrodu. Díky EEG sledujeme, jak se mozek chová při záchvatu, a pomocí MRI vidíme, které jeho části jsou zasažené. To, co kdysi připadalo jako zázrak nebo posedlost, dnes můžeme měřit.

Od posedlosti k diagnóze

V renesanci se epilepsie začínala chápat jako nemoc těla, ale duchovní výklad měl stále silné postavení. Kněží vyháněli démony, lékaři dávali bylinky – a mnozí pacienti zůstávali mezi těmito světy ztraceni.
Byl to Paracelsus, kdo prohlásil, že epilepsie nevychází z duše, ale z těla. Odvážné tvrzení, které tehdy působilo téměř kacířsky.

Dnes víme, že epilepsie může mít genetickou, metabolickou nebo posttraumatickou příčinu. Žádní démoni, žádné morální selhání – jen mozek, který někdy zapomene, jak má mlčet.

Léčba mezi tradicí a technologií

Před pěti sty lety by epileptik dostal směs bylin, pouštěli by mu žilou nebo by obdržel doporučení modlit se. Dnes máme k dispozici antiepileptika, neurochirurgické zákroky, vagovou stimulaci, a dokonce i ketogenní dietu – tedy metodu, která s jistou poetikou navazuje na renesanční snahu „očistit tělo“.
V obou případech jde o stejnou věc: hledání rovnováhy, ať už chemické, elektrické nebo životní.

Ve středověku nemohl epileptik vstoupit do manželského svazku ani zastávat veřejnou funkci. Byl považován za nebezpečného, nestálého, posedlého.
Dnes se epilepsie chápe jako nemoc, se kterou lze žít plnohodnotný život – ale stigma zůstává. Strach z nepochopení, obavy z reakcí okolí, to všechno se táhne jako ozvěna dávných století.

Naštěstí dnes máme znalosti, technologie i komunity, které dokazují, že epilepsie není konec příběhu – jen jiný rytmus života.

Když se dívám zpět, mám dojem, že renesanční lékaři i dnešní neurologové hledají totéž – smysl v chaosu. Kde dřív lidé viděli zlého ducha, vidíme dnes elektrický zkrat. Ale cíl je stejný: pochopit, jak funguje lidská mysl, a pomoci těm, jejichž mozek tančí v jiném rytmu.