Zajímavosti

Přirozená blízkost lidí

dubna 06, 2016

Rozhodla jsem se na základě knihy, kterou právě čtu, podniknout malý výlet do Afriky. Světová zdravotnická organizace pokrývá asi 46 zemí Afriky, kde monitoruje přibližně 10 mil. osob trpících epilepsií. Musíme však brát v potaz špatnou infrastrukturu rozvojových zemí a velice komplikovaný přístup k datům ve zdravotnictví. 

80 % nemocných epilepsií postrádá v Africe léčbu moderními antiepileptiky, přičemž náklady na rok léčby jednoho pacienta by byly 5 $ (s ohledem na levnější možnosti léčby). Mnohdy není epilepsie léčena vůbec.

Diskriminace epileptiků je v různých částech Afriky nasnadě. Takoví lidé se nemůžou účastnit tradičních ceremonií a kmenových slavností. Své oblečení jsou nuceni prát samostatně od zbytku rodiny a kmene. Stejně tak pracovní nástroje musí být separované a nesmí se míchat. Ženy nesmí připravovat jídlo pro ostatní. Po smrti dochází běžně ke zpopelnění, ale těla osob, které během života trpěly epilepsií, jsou odnášena do hor nebo do posvátných lesů.


A nyní úryvky z praxe Jana Trachty (Lékaři bez hranic) z afrického Konga:

"Pokračuji ve vizitě, volným krokem přecházím z intenzívní péče do sousedního bloku popálenin. [...]
Beru za kliku popálenin a hned je mi zase trochu těžko. Čeká mě patnáct postelí a v každé jinak zabalená mumie.

Řada dětí a dospělých tu má sice jenom popálenou ruku nebo nohu, ale i tak jsou to popáleniny, které v kombinaci s podvýživou a dalšími nemocemi mohou špatně skončit. Minimálně třetina pacientů jsou epileptici, kteří bez léčby pravidelně upadají do záchvatů, a šance, že se tak stane dříve nebo později v blízkosti otevřeného ohně je v každé africké zemi velká. Znám to i u jiných misí, kde se popáleniny na sálech převazují denně a zabírají až třetinu operačních programů.

Měl jsem v Rutshuru dva roky předtím šestnáctiletého epileptika, Moise se jmenoval, který si v ohni uškvařil celou horní polovinu hlavy až po lebku. Převazoval jsem ho obden na sále, šest týdnů, po celou misi. 
[...]

zeptal se mě jednou Isa, jestli mu může, než začneme s převazem, vyholit čepelí skalpelu vlasy na zátylku, aby se mu nechytaly do obvazů a náplastí.
Centimetr po centimetru ho pak s velkou pečlivostí a zručností holil, promlouval na něj hlubokým chraplavým hlasem, a dokonce mu začal i zpívat. Úplně přirozeně, jako by se staral o vlastního syna. Pamatuji si, jak se mi tenkrát nad tou scénou sevřelo hrdlo, a zažil jsem další silný moment poznání, že takhle vypadá hluboká a přirozená blízkost lidí, kteří nemají potřebu cokoliv předstírat, protože je jim soucit a to, jak ho vyjádřit, bytostně vlastní.

[Trachta, J: Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti. Paseka, Praha, 2013, str: 137-138]

Zdroje informací k článku: WHO: Epilepsy in the WHO African Region. Bridging the Gap. [online]. [cit. 6.4..2016] Dostupný z: http://www.ibe-epilepsy.org/wp-content/uploads/2011/11/EPILEPSY-AFRICAN-Report.pdf

foto: Paseka

0 komentářů

Budu ráda za Vaše komentáře a popis osobních zážitků k uvedenému tématu.

Doporučené články

ZAJÍMAVÉ ODKAZY

SCIENCE CAFÉ - přednáška Přemysla Jirušky o epilepsii
IBE, ILAE a EPILEPSY FOUNDATION nebo EPILEPSY SOCIETY - mezinárodní organizace věnující se epilepsii

ČESKÁ PODPORA NEMOCNÝCH EPILEPSIÍ